Frenštátský horský běh a dogrunning 35 km

Uprostřed odporného inverzního počasí, vyrazili jsme v netradičním složení směr Beskydy. Netradiční proto, že jsem chtěl pro změnu jednou zkusit horský běh bez Darinky, porovnat si svou kondici vyběhanou s Darčou a Aimynkou v našich Ledeckých lesích, s kondicí jiných běžců. Vyrážíme tedy hned v sobotu po obědě, namísto Darinky jedu s Irčou a naší novou kamarádkou Deni, pro kterou se stavujeme cestou. Kilometry krásně ubíhají, v Olomouci brzdíme na něco nezdravého u strýčka McDonalda a občerstveni vyrážíme dál vstříc pravému slezskému smogu. Stále probíráme všechna možná běžecká i psí témata, takže nemůže být divu, že u Hranic lehce bloudím. Jet jen s Darčou, určitě by se mi to nestalo :-))

Frenštát nás vítá zimou a mlhou, u vody je nejhůř. Při světle čelovky si prohlížíme trasu kterou zítra poběžíme. Dobře viditelná "D" na stromech nás potěšila. Bloudit nebudeme, místní značení mají vychytané. "Déčka" nás vedou městem úplně jinudy než je v itineráři, ale to chápeme, na náměstí jsou trhy, takže trať trochu změnili. Že "D" patří k jinému závodu a že naše značení jsou fáborky, se dozvíme až ráno. Naštěstí i to, že původní itinerář platí a značení fáborky se ukázalo bez chyby, takže nebloudíme. Celou trasu máme naučenou zpaměti a večer se z ní ještě z legrace zkoušíme. Večeři máme trochu neběžeckou, výbornou místní kyselicu, kterou mi ovšem Irča snědla a tak si dávám, abych nestrádal, guláš s hromadou cibule. Než mě holky stihly varovat, že tolik cibule před závodem nemusí být úplně to pravé, už je v guláši. No co, aspoň se za mnou budou soupeři držet v uctivé vzdálenosti. V kolibě, kde jsme ubytováni hraje country kapela a Deni se k potěšení místních horalů ukazuje jako výborná tanečnice. Druhý den se svůj taneční výkon pokouší zapsat do tréninkového deníku, ale na tanec tam není příslušná kolonka.

Ráno se probouzíme do krásného slunečného dne. Na hřebenech bude díky inverzi ještě tepleji, Patrik dokonce běží v tričku. Irča všechno fotí, jsem rád, že jela. Na závod mám jasnou strategii. Držet se Denči co to půjde. Třeba se mnou bude mít trpělivost a neuteče. No a kdyby, vytáhnu foťák a budu dělat, že mi záleží na co nejlepších snímcích krajiny a vlastně nikam nespěchám. Ale začátek jde dobře, běžíme slušným tempem, které, tipuju, můžu vydržet. Kopec na Velký Javorník je dlouhý, prudký, se spoustou zatáček. Ti kteří jdou se psem mají výhodu. Dochází nás Ivet s naším vlastním odchovem, Borinkou. Od svého prvního dogtrekkingu udělala pořádný výkonostní skok a přestože se jí v mírnějším kopci zase vzdalujeme, její celkový čas je hodně pěkný. Však také ve své kategorii opět vyhrála. Máme z ní na Ledeckém vrchu radost, že s Borčou takhle maká :-))

Nahoře se s  Deni hned rozbíháme, nejprve po silničce dolů k Malému Javorníku, později po úzké lesní pěšině docela prudkým seběhem k sedlu Pindula. Roman má trasu mockrát proběhnutou, před startem nám ji popsal do detailu a teď se to hodí. V podobných prudkých a úzkých sebězích se za Denčou sotva držím. Ale stále stíhám, na focení krajinek asi dnes nedojde. Na sedle Pindula je menší občerstvovačka, Adéla s Romanem fotí a povzbuzují. Vědí proč. Před námi je nejdelší dnešní stoupání na Černou horu a dál na Radhošť. Denča drží skvělé, stále stejné tempo. Do mírnějších kopců běžíme, víme, že z Radhošti bude jen rovinka a dlouhý seběh po široké cestě. Ve stoupání na Radhošť nás předbíhá nejstarší, asi 70letý účastník závodu. Po právu ho obdivujeme, po hřebeni běžíme rychleji, ale docela dlouho nám stačí. Borec. U Pusteven dobíháme Patrika a při seběhu do Trojanovic si povídáme. Držíme při tom pořád slušné tempo. Kolem říčky v Trojanovicích je úzká cesta, skoro rovinka a Deni drží totéž tempo jako před tím v seběhu. Nechápu kde na to bere sílu a je mi jasné, že pokud tohle vydržím, bude to hodně pěkný výsledný čas. Úzká pěšina mi vůbec nesvědčí, naštěstí brzy přechází v širší cestu a konečně zase dokážu běžet v pohodě. Vyhlížíme mostek od kterého jsme si večer procházeli trasu, je nějak dál, než bychom si přáli. Probíháme náměstí a blížíme se k závěrečnému prudkému stoupání. Ještě stihnu Denče říct, aby se se mnou nezdržovala, když bude mít více sil, ale nepochopitelně mi říká totéž. Kde bych asi měl ty síly najít, ne? Poslední kopec je tu. Ještě před půlkou dostáváme oba současně křeč. Já do stehna, Deni do lýtka. Ale cíl už musí být blízko, tak to valíme dál. Krátký seběh, nohám se ulevilo, křeče jsou pryč a zase prudce nahoru. Už vidíme cíl, asi sto metrů asfaltky a Deni mě hecuje do sprintu a vyráží jako někde na stadionu. Nemůžu se dát zahanbit a tak za bouřlivého povzbuzování všech diváků sbírám všechny síly, natahuji krok a Denču dobíhám. Jen se ale dostanu na její úroveň, ještě mi zrychlí. Vůbec nechápu jak. V cíli je o setinku dřív.

Úžasný závod a pro mě zcela nová zkušenost. Běh s parťačkou, která má nejen fyzičku a vůli, ale taky vynikající cit pro tempo. V tomhle běhu jsem se hodně přiučil. Výsledek: druhé místo v mé kategorii, dvanácté celkově a čas 3:44:49.

Článek převzatý ze stránek Pavla Smrčky (odkaz nad článkem)